vnitřnostín
v těle je tma, jak kdysi jeden můj blízký přítel experimentálně ověřil, co dříve sám tvrdil jinému svému blízkému příteli
v mém těle je stín. stín není temnota, jak říkal zase jiný člověk. temnota je absence světla, stín je naopak světla důkazem
mé srdce je černé. pumpuje inkoust krve do oběhu tím masem, roznáší stín do všech vnitřností. vnitřnostín
ten stín je krásný, i když bolí. i bolest je krásná, přestože bolí. je tak neúnosně krásná, že to břemeno nesu s takovou radostí, až pláču. dojetím, okouzlením, donucením. musím
pláču s takovou vervou, že slzy vysychají ještě dřív, než vytrysknou z očí. měl bych je mít zarudlé, jak pláču čirou sůl a jak mi je dráždí kouř stínu. ale jsem zmatený kámen, který nemá oči
stín dává tušit přítomnost světla. jen tak matně, neuchopitelnou temnou čirostí. světlo je totiž venku—je to každá kometa, každá hvězda, každá vesmíry vzdálená, přesto žhnoucí víc než slunce za poledne. propalují se do mého nitra a tváří se, jako by se nechumelilo
každá ta polednice by měla chtít mé dítě, ale ony neví, že by je chtěly mít. je to vaše škoda, galaxie by byly mnohem zářivější. každá popelnice polykající mé černé sperma v kapesníku dáví štěstím obsah sebe samé k mým nohám. možná mají být galaxie temné
kdo odejde poslední, stejně zhasne. ale do té doby budu zachytávat záři hvězd a komet, přetvářet ji do černého inkoustu své krve, řezat se o střepy snů a třísnit stránky, dokud nezezelenají
#907390
(Toyen — Vidím, že má bilá stránka zezelenala, 1951)
